Moje první, a vlastně do té doby i poslední brusle, se s dnešními typy vůbec nedají srovnávat. Však jsem na nich naposledy taky stála v nějakých mých dvanácti letech. Celá bota, snad i s rámem, byla plastová. Jediný kus kovu byste našli v ložisku jinak celoplastového kolečka, které bylo potaženo tenkou gumou. To drnčení a chrčení bylo slyšet na 100 metrů dopředu. A tak jsem vlastně vůbec nevěděla, jaké jsou mezi těmi všemi dnešními modely rozdíly a co je pro mě nejvhodnější.
Na stavbě kolečkové brusle se toho od dávných dob moc nezměnilo. Pořád to je vyztužená bota se 4 kolečky, u pravé boty se špalkem jako brzdou. Ale jsou mnohem propracovanější. Bota mi přijde celkově lehčí a víc vzdušná (už to není čistě jen plastová krusta s pár otvory s polyesterovou vložkou), rám brusle je snad u všech typů bruslí pro dospělé kovový (aluminium, karbon). A kolečka? Dneska si lze vybrat podle velikosti a tvrdosti. Čím jsou větší, tím rychleji pojedete, ale je s nimi krapet horší manévrování než s menšími kolečky. S větší tvrdostí taky dojedete rychleji, ale jen na kvalitním hladkém povrchu, méně totiž tlumí otřesy než ty měkčí.
Brusle se liší hlavně podle stylu jízdy, pro většinu z nás je vhodná kondiční či rekreační jízda:
fitness bruslení (pro kondiční či rekreační jízdu),
rychlobruslení (pro bruslaře, kteří mají závodní ambice),
off-road bruslení (pro jízdu v terénu, například po lesních cestách, loukách nebo sjezdovkách),
freestyle bruslení (pro slalom s triky, tanec na bruslích),
agresivní bruslení (pro skoky přes překážky, skluzy po zábradlí, jízdu na u-rampě apod.),
inline hokej a krasobruslení.
Vybavena těmito informacemi z nejrůznějších stránek věnující se in-line bruslení jsem vyrazila na průzkum trhu. Nejdříve jsem si prolezla kamenné obchody a pár jich ozkoušela. Docela zajímavé zjištění – říká se, čím dražší brusle, tím kvalitnější…ale to záleží jen a jen na Vaší noze. Zkusila jsem si jednu brusli od výrobce K2 za šest tisíc, ale mnohem pohodlnější mi přišla brusle od levnějšího výrobce Tempish. Nakonec jsem si je objednala z on-line obchodu ještě levněji, skoro o tisíc korun, a k mému překvapení dorazili v pořádku, do dvou dnů od objednání.
První zkušební jízda se konala kolem našeho bloku. Nadšení z 15 minut jízdy kolem zaparkovaných aut mě nakoplo natolik, že jsem druhý den vyrazila na téměř dvě hodiny dlouhou projížďku po brněnské cyklostezce. Až když jsem kolem sebe viděla plno dalších bruslařů, viděla jsem, co dělám špatně. Asi největší prohřešek – neměla jsem chrániče. Ani na dlaně, ani na lokty, natož na ty moje kolena. A hodně bruslařů má dokonce helmu, což jsem považovala za tuplem zbytečné, vhodné leda tak na kolo na dlouhou trasu…
Když si jedu po hladké rovince, připadám si jako naprostý profesionál, co perfektně zvládá svůj balanc. Ale když se přede mnou zjevila lávka, která se zvedala přes řeku Svitavu tak nešťastně, že logicky na druhé straně byla z kopce, docela jsem znervózněla. O to víc, když proti mně jela rodinka s dítětem a všichni tři zdárně lávku zdolali s takovou jistotou, jako by měli na každé noze ty čtyři kolečka od narození. Jako malá holka jsem na těch bruslích dělala neuvěřitelné vylomeniny. Dokonce i jezdila po schodech. Takže to malé děcko chápu. Ale ty jeho rodiče ne.
No přece se před nimi nebudu plazit po zábradlí. Tak jsem to pustila. Kolečka se vlivem gravitace sama rozjela. Na mě v tu chvíli docela rychle. Během té nanosekundy se mi hlavou prohnaly snad všechny scénáře, jak by to mohlo dopadnout, i ten nejčernější, že se před zraky všech rozplácnu na betonu. Nerozplácla. Zázrakem. A taky to nechápu.
Takových lávek a kopečků bylo na cyklotrase víc, akorát že už nebyly přes Svitavu, ale přes Svratku. Moje trasa totiž vedla podél řek a lámala se na jejich soutoku. Od okolních profíků jsem okoukala techniku, jak zvládnout kopeček do zatáčky, aniž bych skončila ve Svratce. Stačí vždy trochu vykročit jednou nohou dopředu před tu druhou, asi jako když zatáčíte do obloučku na sjezdovkách, jde to skoro samo. Po celou dobu byla cítit vůně vody, místy až nebezpečně blízko, třeba u úzké dřevěné lávky jsem měla problém udržet si svou jistotu v nohou. Vůbec, celkově příjemná trasa, ve městě je požehnáním. Taky to místní dobře vědí a kolikrát jsem si připadala jako v Praze na Karlově mostě.
Potkáte tam snad úplně všechny. Od malých dětí po staré kmety. Od štíhlých slečen v krátkých kraťasech s dlouhýma nohama, po korpulentní bachyně v různém stádiu přechodu. Nejvíc ale obdivuji mladé maminky na in-linech s kočárky, i dvojčátky. Předevčírem jsem dokonce potkala za kočárkem mladého tatínka :o) Snad dobře vědí, co dělají. Sama bych si na to asi netroufla. Ale mohu hrdě prohlásit, že jsem všechny ty kopečky zdárně zdolala a ani jednou nehodila tygra.
Můj druhý prohřešek – neumím používat ten špalek na pravé botě. Prostě si na to nemůžu zvyknout. Takže vlastně neumím předpisově brzdit. Našla jsem si však svůj vlastní styl brzdění. Není tak elegantní, ale můžu se na něj stoprocentně spolehnout. Jedná se o takový obrácený stromeček, jako když bruslíte na běžkách po rovince či do kopce, tak to samé, ale obráceně z kopce. Konzultovala jsem můj styl brzdění s kamarádkou a zjistila jsem, že není jen můj, ale taky její.
Můj třetí „prohřešek“ – hrozně mě to baví, a co víc, zatím jsem nepocítila žádnou bolest v kloubech. Na běhání jsou nejhorší ty nárazy na kolena, když došlapujete. Zvláště, když jste jak mastodont, dostávají kolena zabrat…ale taky ty brusle přeci jen nesmím přehánět. Zase jsou klouby zatěžovány jiným způsobem, než byly doposud zvyklé. Kolo by asi bylo lepší, a ano, taky se na něm po Brně projedu, ale o něco dál, třeba na Prýgl.
Takže holky, jestli se z nějakého důvodu nemůžete pořádně hýbat, ale i tak byste rády, vyrazte na brusle. A věřte mi, je opravdu jedno, kolik Vám je let, jakého jste kalibru a v čem na ty brusle vyjedete, vůbec nikoho to zajímat nebude. Jde hlavně o Vaše potěšení z pohybu. A vůbec, pro chlapi to platí taky. :o)
PS: Jen ještě dodám, že ty chrániče opravdu nejsou na škodu...ikdyž - škoda jen, že ještě nevymysleli chrániče na pozadí, ale tam by asi byly problémy s velikostmi ;-)
